Světelné mozaiky

Novinka ve světě umění!

Mozaikové obrazy s tenkým designem, prosvícené jako okenní vitráže. Chráněno registrovanou ochrannou známkou Monh(Art) ^®. Za denního světla skleněná mozaika působí jako nástěnný obraz se spektrem barev, které vnímáme na základě odrazu světla. Prosvícením obrazu ve večerní a noční době vynikne krása a ušlechtilost opálových skel, obraz září magickými barvami. Při tvorbě mozaikových obrazů jsou používána nejdražší skla od nejznámějších světových výrobců (Kokomo, Uroboros, Youghiogheny, Bullseye, Spectrum). Světelné mozaiky nabízíme k prodeji a lze je objednat formou zakázky. Mozaiky mohou být zhotoveny také podle vlastních námětů.

Mozaiky/Umění

Kořeny mozaikového umění se odvíjí od objevu skla v Egyptě před 3000 lety, vedou starověkým orientem do antického Řecka, Říma, dále do Benátek 7. a 8. století. V renesanční Itálii vzniká věhlasné mozaikové studio.

Mozaikové studio

Původní malá dílna vatikánských výrobců mozaik, se nachází ve Vatikánských zahradách. Dílna vznikla v polovině 16. století, kdy se papež Řehoř XIII. (1572 – 1585) rozhodl navázat na raně středověkou tradici a uplatnit při výzdobě baziliky sv. Petra mozaiky. První mozaiky zde vznikly v roce 1578 pod vedením přivolaných benátských mistrů (Girolamo Muziano a Paolo Rosetti, v 17. Století Marcello Provenzale, Giovanni Battista Calandra a Fabio Cristofari). Věhlas vatikánské mozaikové dílny rostl v 18. A 19. Století a mozaiky se často stávaly předmětem darů různým oficiálním návštěvám. Většinou měly náboženská témata, vyráběly se ale i s jinými motivy.

Papež Benedikt XIII. (1724 – 1730) oficiálně založil Vatikánské mozaikové studio v roce 1727, zprvu je vedl mistr Pietro Paolo Cristofari. Vatikánská dílna měla od roku 1727 také vlastní laboratoř k vylepšování používaného (původně benátského) skla a k přípravě velkého množství barevných odstínů, aby bylo možné dobře konkurovat barevné paletě maleb a vytvářet mozaiky podle malovaných návrhů. V současnosti mají vatikánští výrobci k dispozici až 28 tisíc odstínů. Vedle skla se v omezené míře používá také přírodní kámen, který ale není možné tak dobře tvarovat a připravovat ve velkém množství odstínů.

Současní zaměstnanci studia vyrábějí nové mozaiky s náboženskými motivy, napodobeniny slavných maleb a podobně, ale zároveň se starají i o historické mozaiky ve vatikánských budovách.

Mozaika (opus musivum) je plošná výzdoba, ornamentální nebo figurální, sestavená z drobných kostek, hranolků nebo kolíčků, kamenných, později skleněných, upevňovaných do měkké omítky nebo tmelu.

Ve starověkém orientu a v antice (v Řecku od 6. století př. n.l., v Římě zejména ve 2. a 3. století) se užívalo kamenné mozaiky nejvíce k výzdobě podlah (např. v Pompejích), skleněné mozaikové kolíčky se vyráběly na benátském ostrově Torcellu už v 7. a 8. století. Monumentální sloh skleněné figurální mozaiky se vyhranil na stěnách a klenbách starokřesťanských bazilik a byzantských chrámů z 5. a 6. století. Od 19. století se také ve městech objevuje tzv. mozaiková dlažba.

Vitraj (z franc. vitrail stejného významu) nebo nepřesné (hovorové), ale mnohem běžnější vitráž (fr. Psané vitrage znamená zasklení, prosklená plocha) je výtvarně pojednaná skleněná mozaiková výplň skládaná do olova z obvykle barevných, často i malovaných malých skel. Používá se jako dekorativní alternativa skleněných tabulí, např. v kostelních oknech. V přeneseném slova smyslu jde také o název techniky, která se používá k jejich výrobě. Barevné mozaikové výplně oken se objevují již od antiky. Největší rozvoj klasické vitráže však souvisí zejména se stavbou středověkých katedrál. Tehdejší technologie neumožňovala výrobu velkých skleněných tabulí, rozměrné otvory bylo nutné vyplňovat tabulemi ze spojovaných skel. Rozvoj však nebyl vynucen jen technickou nevyspělostí, velký význam vitráží je vidět např. u středověkého ideologa katedrální architektury, opata Surgera, který přikládal světlu a barvě z velkých oken mimořádný teologický a liturgický význam. Spojování barevných skel se vyprofilovalo jako samostatné umělecké řemeslo. Jestliže se dříve technika vitráže používala převážně pro chrámy, kláštery a kostely, v pozdější době pronikla i do světských prostor a domácností – zdobí se jí okna a dveře nebo jejich části. Práce s menšími díly a rozvoj jemnějších, přesnějších technik vedlo mj. k výrobě různých dekorativních předmětů a šperků.

U klasické vitráže se jednotlivé díly řežou z různých druhů skel podle výtvarného návrhu a sesazují do olověných pásků s průřezem tvaru H, které se ve spojích pájí cínem. U novějších vitráží se kvůli trvanlivosti povrch olověných pásků cínuje, případně se používá profilů z mědi, mosazi nebo zinku. Osazované otvory musí být přizpůsobeny větší tloušťce a váze vitráží.

Technika Tiffany není vitráž v pravém slova smyslu, i když výsledek je podobný. Poprvé s tímto způsobem přišel Louis Comfort Tiffany. Místo olověného profilu se používá měděná fólie – páska různých šířek, z jedné strany je opatřena silným lepidlem (páska může být pod lepidlem i barvená, černá nebo postříbřená). Spojování jednotlivých opáskovaných dílků se provádí pomocí cínu. Je možné použít i menší kousky skla, výsledný předmět má jemnější – tenčí spoje. Barevná skla musí být pro tuto techniku přesně zabroušená (speciální bruskou na sklo s hlavou s diamantovým prachem). Skla mohou být čirá, opálová, poloopálová nebo s různým povrchem. Pomocí techniky Tiffany lze vytvořit i prostorové objekty (např. lampy nebo menší závěsné předměty).

Nepravá vitráž

Na povrchu běžného skla lze různým způsobem aplikovat imitaci, která zdánlivě vytvoří efekt klasické vitráže. Nepravá (falešná) vitráž, se vytvoří pouze pomocí barev na sklo a nalepovací olověné kontury nebo kontury z barvy. Základní princip vitráže (skládání jednotlivých kousků skla) se zde tedy neuplatňuje.

Sklo

Sklo bylo objeveno kolem roku 3000 př. n. l. v Egyptě, byla to jen glazura na keramiku – fajáns, která měla podobné složení jako sklo. Zpočátku bylo velmi nečisté a bylo používáno na výrobu ozdob, šperků, amuletů a malých nádobek na vonné oleje. Obsahovalo oxid křemičitý, vápník a sodu, jednalo se tedy o sodno-vápenaté sklo.

České slovo sklo, ruské stěklo a litevské stiklas ukazují na společný balto-slovanský slovní základ, který patrně souvisí s řeckým stalaktos (odkapávající – odtud pojmenování krápníků: staktity a stalagmity), avšak je odlišný od západních (germánských a románských) jazyků. Anglické glass pochází z latinského glacies znamenajícího led.  V němčině je to glas, ve staré angličtině glaes. Germánské kmeny užívaly slovo glaes na popis jantaru, římským historikem byl zaznamenaný jako glaesum. Anglosasové užívali slovo glaer také pro jantar. V latině existuje pro sklo také slovo vitrum, které se v češtině promítlo do slov vitrína a vitráž, ale také do slova vitriol – skelný (vzhledem) olej. Z tohoto základu vychází italský výraz vetro.

Lidé doby kamenné po staletí používali přírodně se vyskytující sklo na výrobu ostrých předmětů na řezání a pro limitované zdroje bylo toto sklo častým předmětem obchodu. Všeobecně archeologické nálezy předpokládají, že první skutečné sklo vyrobili na pobřeží Sýrie, Mezopotámie nebo ve Starobylém Egyptě.  Nejstarší známé skleněné objekty z poloviny třetího tisíciletí před n. l. byly korálky, vyrobené pravděpodobně jako náhodný vedlejší produkt při zpracování kovové rudy nebo během produkce egyptského fajánsu.

Jedna z nejobvyklejších charakteristik obyčejného skla je, že je transparentní (průhledné) pro viditelné světlo. Obyčejné sklo nepropouští světlo o vlnové délce nižší než 400 nm, též známé jako ultrafialové světlo nebo UV (Ultra Violet), protože obsahuje příměsi, například sodu (uhličitan sodný).  Sklo může výt translucentní (průsvitné) a opálové (dle polodrahokamu opálu, který opalizuje, tj. hraje duhovými barvami) vlivem příměsí kovů a oxidů kovů.

Kovy a oxidy kovů jsou přidávány do skloviny během výroby z důvodu změny barvy skla. Mangan může být přidáván v malých množstvích na odstranění zeleného odstínu od železa nebo ve vyšších koncentracích na dodání ametystové barvy (ametyst - fialový polodrahokam). Selen může být použit v malých koncentracích na dekolorizaci (odbarvení) skla nebo ve vyšších koncentracích na dodání červené barvy. Malé koncentrace kobaltu dávají modré sklo. Oxid cínu s oxidy antimonu a arzénu produkuje bílé sklo, poprvé použité v Benátkách k výrobě imitace porcelánu. Použití oxidů mědi produkuje tyrkysovou barvu. Čistá kovová měď dává velmi tmavé červené, neprůhledné sklo, které je někdy užívané jako náhrada za zlaté rubínové sklo. Nikl, podle koncentrace, produkuje modré, fialové nebo i černé sklo. Přidáním titanu vzniká žluto-hnědé sklo. Zlato ve velmi malých koncentracích (kolem 0,001 %) tvoří silně rubínově zbarvené sklo nebo méně intenzivní červenou označovanou jako „brusinka“. Uran mpůže být přidán na dodání fluorescentní žluté nebo zelené barvy. Sloučeniny stříbra (dusičnan stříbrný) mohou produkovat rozsah barev od oranžově červené po žlutou. Metoda, jakou je sklo zahřáto a zchlazeno, může signifikantně ovlivnit barvy produkované těmito sloučeninami  Stále se objevují nová zbarvení skla a nová využití, protože chemické vlastnosti skla nejsou stále komplexně prozkoumány.